Při naší činnosti je základním principem setkání s druhým.   Jde-li o nahodilý proces, setkání se mění v potkání. Přestože jde o kvalitativně shodný akt, potkání se jeví jako snazší, neboť v něm není obsažen žádný plán.

V každém z obou uvedených případů musí pracovník dosti investovat ze svých sil, aby se na první pohled bezduchá situace proměnila v kontakt, který je cílem našeho pídění. Pokud jsme již uznali, že streetworker během kontaktu vydává své síly všanc, stává se takové se(po)tkání de facto utkáním. Nikoliv zápasem, nýbrž hrou.

A tak prosím pěkně, berme alespoň chvilku naši dosti vážnou práci sportovně. Není ve světě mnoho smutnějších jevů než dítě, co si neumí hrát – a naopak, není zase mnoho kouzelnějších jevů, než když je dospělý člověk schopen tohoto kouzla, které v životě trčí jako hradba proti realitě. A tak se pusťme ještě dále a odvážněji: Kdo si v životě nehraje, jako by ani nežil. Není to snad přehnaná nadsázka, pokusit se srovnávat naši profesní činnost s hrou (utkáním), jelikož někdy je pracovník potěšen (tak jak to při hraní bývá), jindy zase zmořen jako John Terry po prohraném finále Ligy mistrů.

Vždyť existuje tolik společných prvků. Tak například, hlavní zásada každé hry je dobrovolnost, bez níž si nelze doopravdy hrát. Také do zaměstnání jdeme dobrovolně, rozhodnuti sami za sebe. Pokud tak není, práce se spíše podobá hře Člověče nezlob se z donucení. Obě aktivity jsou ukotveny pevně danými, tradičními pravidly, bez kterých by ani jedna nebyla možná. Obě by měly být vyplněny energií až k prasknutí.